Víkendová zábava

Zas bylo hnusně a venku se toho tolik udělat nedalo. A jelikož ta nekonečná rekonstrukce celého baráku stále vesele pokračuje, alespoň jsme s mužem měli konečně čas sestavit nějaký ten nábytek, co jsme pořizovali už před nějakým časem a stále byl celou dobu zabalený v krabicích, opřený o zdi na chodbě.

Šlo o dva noční stolky a malou knihovnu, říkám si: to bude pohoda. Jenže, jak jsme vybalili komplet celou krabici prvního stolku, hned mi úsměv na tváři značně poklesl. Sakra moje nervy!

Plno prken, prkének, pytlíčků se šrouby... Hned jsem popadla plánek a narychlo ho prolistovala. Nebyl moc dlouhý, všechno vypadalo srozumitelně, začala mi svítat naděje že bych to možná i mohla psychicky vydržet.

Tak jsem se na to podívala znova a trochu pozitivněji. Vždyť jsme se s mužem zrovna nedávno bavili o tom, jak jsme jako caparti oba milovali lego. Tak nám teď Ódin seslal lego pro dospělé.

Zapli jsme písničky, otevřeli pivo a pustili se do toho. Zorientovali jsme rychle, začalo se jednou deskou, pár šrouby, následovala další deska, šrouby, spojit to.

Jenže nastal první zádrhel, muž šroubuje ty části k sobě a slyším lehké zapraskání. "Nesmíš to šroubovat až na krev, vždyť se to rozpadne!" napomínám ho.

Další část radši montuju já, nemám až takovou sílu a budu k tomu nábytku šetrnější. Ale když šroubky dotahuji, stejně zase slyšíme jemné zapraskání. A to jsem se snažila být ke konci opravdu hodně jemná. OK, neřešíme to, stavíme dál. A jde to dobře.

A nastává druhý zádrhel, nechtíc jsme jednu z desek otočili. Paráda, takže zase všechno rozebrat, tu jednu blbou desku dát obráceně a zase znovu sestavit. Ale na druhou stranu jsme se alespoň přesvědčili, že jsme při přišrpubování opravdu nic nepoškodili. Asi si ten nábytek praská jen tak pro radost.

První stolek jsme zvládli a měli z něj radost. Přinesli jsme si ze sklepa další lahváče, opět pustili náš playlist a šlo se dál.

Druhý stolek už šel mnohem rychleji, už jsme věděli, jak na to, na co si dát pozor. A zlatý hřeb večera, malá knihovna, šel také dobře. Sice nám zabrala mnohem více času, ještě jsme museli přibít titěrnými hřebíčky zadní desky, ale dařilo se nám.

Při pohledu na tu krásu mi tělem procházel příjemný pocit. Zase další kousek z rekonstrukce hotový a zase to u nás vypadá o další malý kousek lépe. Jo, třeba to u nás zase někdy bude i vypadat jako u lidí :D

Začali jsme na nové nábytky pokládat to, co jsme potřebovali a tímto menším zátěžovým testem se definitivně přesvědčili, že to lehké praskání nemá na funkci žádný vliv.

Sice se mi asi ještě pár nocí bude zdát o stavění a budu ze spaní říkat: "Podej mi čtyřku, podej mi íčko, podej mi káčko, podej mi šroubovák, teď potřebuju kladivo..." ale jsem spokojená.

A co na to můj muž po dokončení? "Tak příští víkend dáme dohromady aspoň tu velkou knihovnu, ne? Nebo se rovnou vrhnem i na ten psací stůl?" :D