Když člověk už dlouho není dítě

Předevčírem jsem přes dopoledne zařizovala něco ve městě. Chtěla jsem zaparkovat u místní sportovní haly, ale bylo tam aut, jak na tomhle místě ještě nikdy. No tak jsem zaparkovala až kousek dál, což mi nevadilo, ráda se projdu.

Jdu tedy kolem haly, kde bylo na venkovním hřišti plno děti s rodiči, prarodiči, bez rodičů a co já vím s kým vším a bez koho čeho, kdo co, o kom o čem...

Napadlo mě, že to bude nějaká dětská sportovní akce.

Po nějaké době všechno vyřízeno, jdu zase zpátky k autu a už slyším z dálky houkačky. Dojdu až k již zmiňovanému hřišti, kam zrovna přijížděla policejní dodávka, z té vyběhli policejní zakuklenci se samopaly, někteří i se psi, někde bouchalo něco jako petardy, ti policisti řvali na dva chlapi v kuklách a se škorpíky v ruce, ať odhodí zbraň, lehnou si na zem atd. Děti a jejich rodiče koukají, překřikují se. Prostě jak ve filmu.

Přihlížím s otevřenou hubou a říkám si: Co to sakra je? Že bych už měla haldy z toho hnusnýho horka?

Společně se mnou okukuje situaci starší manželský pár a paní za chvíli směrem ke mně pronese: "Ale udělali hezký představení pro děti, co? Takový akční."

A v tu chvíli mi všechno docvaklo. Vždyť je dneska prvního! Prvního června, den dětí. Zvláštní, jak tyhle události člověk přestane jako dospělý úplně vnímat :D

Takže se mi ulevilo, že jsem se nezbláznila, že se ve městě nedějou žádné nebezpečné výtržnosti a že můžu zase v klidu jet pracovat :D