Po nás ať přijde potopa...

Včera večer jsem četla článek o tom, že se zřítil kus mysu Arkona do moře. Hodně mě to mrzí, je to opravdu krásné místo a pro mě jako pro člověka, který se už od dětství zajímá o mytologie a historii starých národů velmi významné a kouzelné. Byli jsme tam na jaře a teď tohle. Jenže to není poprvé, kdy se nám něco takového stalo. To mě na tom děsí nejvíc.

Někdy skoro před deseti lety jsme byli i v Paříži a přímo ve známém chrámu Notre-Dame. A co se s ní stalo v roce 2019? Ano, vyhořela.

Dalším případem je Budapešť. Byli jsme tam, opravdu nádherné město, památky, dobré jídlo. Další rok se tam na Dunaji převrátil výletní parník.

A co teprve chorvatské město Trogir? Naše rodina tam jezdí často, protože rodiče tam mají známého, který pochází z Česka a pronajímá tam apartmány. Naši tam naposledy byli vloni na podzim. Letos v létě začal hořet blízký ostrov Čiovo.

Mám takový špatný pocit, že kam někdo z naší rodiny vstoupí, tam pak tráva neroste. Jasně, já vím, tyto věci se prostě můžou stát kdekoliv a kdykoliv a s náma to nemusí vůbec souviset. Ale stějně mě to vždycky hodně mrzí.

No, snad teď vlna tsunami nesmete Malgrat de Mar, nebo nějaké zemětřesení nesundá třeba Panskou skálu, Radobýl a Olomouc.